Stigmatizace a další překážky v léčbě duševních poruch

SDÍLET E-MAILEM
STÁHNOUT
VYTISKNOUT

Hlavními překážkami při léčbě duševních poruch jsou na jedné straně všeobecná neinformovanost o jejich příznacích a vyhlídkách na jejich úspěšnou léčbu, a na straně druhé šíření negativních názorů (stereotypů) o duševních nemocech ve společnosti, což vyvolává negativní postoje vůči pacientům (stigmatizace). Mimo to přetrvává problém nedostatečné dostupnosti různých psychiatrických léčebných zařízení, zejména poraden a zařízení pro ostatní formy léčby v mimonemocničním prostředí.

Zapamatujte si!

U duševních poruch působí obtíže především skutečnost, že čím pokročilejší je stádium daného onemocnění, tím méně je postižená osoba ochotná si jeho existenci připustit.

Tato skutečnost jí brání v rozhodnutí obrátit se na psychologa nebo lékaře, a tím oddaluje určení diagnózy a zahájení léčby. Tím se snižuje šance na rychlé zvládnutí příznaků onemocnění v počáteční fázi. Proto zde sehrávají významnou roli rodinní příslušníci pacienta, neboť právě ti si mohou jako první všimnout některých znepokojivých výroků nebo chování člena své rodiny.

Je velmi důležité naslouchat tomu, co nám říkají blízké, laskavé a milující osoby, uposlechnout jejich rady a obrátit se na lékaře nebo psychologa, i když sami na sobě, ani ve svém chování neshledáváme nic, co by nás mělo znepokojovat. Občas se stává, že až po ukončení léčby si pacient uvědomí, že prožil epizodu duševní poruchy.

CEE_SCHIZO_disease_01_D
Stock photo. Posed by model.

Je dobré vědět, že ...

Další problémem, v jehož důsledku může dojít k odkladu vyhledání lékařské pomoci a zahájení léčby, je přesvědčení, že duševní choroby jsou „horší“ než jiné nemoci. Tento jev se také označuje slovem „stigmatizace“, tj. veřejné odsouzení osoby nebo skupiny osob – v tomto případě osob, které trpí duševní poruchou nebo nemocí – a odmítání těchto osob ve společenském styku.

Ve společnosti se stále ještě setkáváme s neopodstatněnými, negativními postoji vůči duševně nemocným osobám. Tyto nemoci jsou považovány za ostudu a na pacienty je pohlíženo jako na „horší lidi“. Lidé se zpravidla vyhýbají kontaktu s psychiatrem a psychiatrií, neboť se obávají, že budou označeni za duševně nemocné (šílené, idioty), stigmatizováni, celoživotně zahanbeni a odmítnuti celou společností, a to i členy svých rodin.

Tyto negativní postoje vůči duševně nemocným osobám jsou především dílem neinformovanosti o těchto onemocněních a jejich léčbě. 

V důsledku pokroku v medicíně – zejména objevu a uvedení na trh psychotropních léčiv se schopností potírat deprese, psychotické stavy a úzkostné stavy a stabilizovat náladu pacientů - ke kterým došlo v polovině minulého století, se značně změnily klinický obraz, průběh i vyhlídky úspěšné léčby duševních chorob

Víte, že...

Většinu duševních poruch, které jsou diagnostikovány včas, tedy ještě před zhoršením jejich příznaků, lze léčit ambulantně.

V případech akutních, závažných a zhoršených duševních poruch, které vyžadují léčbu s hospitalizací, se zlepšení dostavuje již po přibližně 2 týdnech a k propuštění z nemocnice obvykle dochází po 4–8 týdnech.

Nedostatečná informovanost o možnostech léčby v případě duševních onemocnění, ve společnosti rozšířené přesvědčení, že tyto nemoci nejsou léčitelné, a nepodložené negativní stereotypy týkající se duševně nemocných osob, jsou faktory, které působí jako výrazné překážky v přístupu pacientů k léčbě a jejich návratu k normálnímu životu ve společnosti po jejím skončení.

Zapamatujte si!

Obavy z duševní nemoci v mnoha případech vedou k odkladu zahájení léčby, na kterou postižená osoba přistoupí až poté, co se nemoc rozvine a je tedy obtížněji léčitelná než ve svém počátečním stádiu.

Vážnou chybou, které se dopouštějí osoby z okolí pacientů a která komplikuje rozhodnutí podstoupit léčbu, je jejich mylné přesvědčení, že za podivnými, občas těžko zvladatelnými nebo bizarními projevy chování pacienta je jeho zlá vůle, zkaženost nebo zlomyslnost. Příznaky duševních poruch nejsou pacientova vina, nýbrž jeho trápení.

Zapamatujte si!

Takový pacient by neměl být obviňován, odsuzován, trestán nebo poučován, nemělo by mu být vyhrožováno a neměl by být vystaven ponižování. 

K pacientovi je zapotřebí přistupovat s vlídností, vstřícností, pochopením a podporou.  Také je nutné jej povznést na duchu, pomoci mu znovu získat naději, zmírnit jeho úzkost a posílit jeho pocit bezpečí a v neposlední řadě jej přesvědčit, aby vyhledal lékaře a začal s léčbou.

Totéž lze rovněž doporučit i pacientovi obzvláště tehdy, pokud má občas tendenci se v důsledku emočních poruch, narušeného myšlení a vnímání nesprávně a zbytečně obviňovat z něčeho, co je ve skutečnosti příznakem jeho nemoci. Takový pacient ztrácí naději a utápí se v přehnaných obavách a úzkostech, namísto toho, aby se pokusil udržet si odstup, schopnost akceptovat sebe sama a naději.

Zobrazit více