V životě jsem měla velké štěstí

SDÍLET E-MAILEM
STÁHNOUT
VYTISKNOUT

"Když jsem se poprvé o své nemoci dověděla, myslela jsem si, že mi končí život. Pro mě to byl rozsudek smrti."

Jak jste se o nemoci dověděla?

Byla jsem často nachlazená. Mé praktické lékařce to dělalo čím dál větší starosti a tak se rozhodla udělat krevní testy, které ukázaly velmi vysoký počet bílých krvinek.

V tu chvíli se Vám změní život…

Začala tedy nová kapitola. Když o tom tak teď přemýšlím, myslím, že jsem v mnoha ohledech měla štěstí.
Je divné, když to říká člověk, který posledních 10 let trpí chronickou leukémií...
Je to skryté požehnání. Vždycky jsem měla v životě štěstí. Teď, stejně jako před tím, je o mě postaráno; dohlíží na mě strážný anděl. Je velmi důležité, že jsem potkala špičkové lékaře. Od začátku mé nemoci se o mě stará úžasný doktor. Taky mě vybrali pro léčbu novým lékem a tato léčba je zatím úspěšná. Kromě toho mě celou dobu podporuje manžel. Kdybyste se mě na to zeptali před deseti lety, nikdy bych nevěřila, že řeknu zrovna tohle. Když jsem se poprvé o své nemoci dověděla, myslela jsem si, že mi končí život. Pro mě to byl rozsudek smrti. Jednou se mi dokonce zdálo o mém vlastním pohřbu. Myslela jsem si, že brzy umřu. Nebyla jsem jen vyděšená, ale za svou diagnózu jsem se styděla.

Když jste se poprvé dověděla, že máte leukémii, myslela jste si, že je to rozsudek smrti. Pořád si to myslíte?

Ne, vůbec ne. Žiji s leukémií už dlouho. Nevím, jestli použiji správná slova, ale můj stav už mi přijde normální. Stal se součástí mého každodenního života a někdy na něj ani nemyslím. Nikdy bych nečekala, že se budu cítit tak dobře. Ani není tolik těžké snášet léčbu. Brzy po tom, co mi stanovili diagnózu, jsem začala s chemoterapií: pět sezení, pět dní do měsíce. Přišla jsem do nemocnice, dostala infúzi do žíly a zase jsem jela domů. Během prvních dní jsem byla unavená. Ale během chemoterapie mi ani nepadaly vlasy ani jsem nezvracela.

Z čeho jste měla největší strach: z léčby nebo ze samotné nemoci?

Z nemoci. Bylo to proto, že během léčby jsem neměla žádné vedlejší účinky. Ale pak při mně zase stál můj strážný anděl, když se ukázalo, že nemoc pokročila. Dostala jsem příležitost zahájit léčbu novým lékem. Byla jsem první pacient, který ho dostal a můj lékař mi to pořád připomíná. Když jsem dorazila do nemocnice na první infúzi, připadala jsem si jak královna. Přišli se na mě podívat všichni doktoři. Bylo trochu těžší léčbu vydržet, ale po šestém sezení byly výsledky zase v normě. Byla jsem připravená vrhnout se do života. Několik let jsem si nemusela dělat starosti. Před dvěma lety moje krevní testy ukázaly, že se nemoc zase zhoršila. Ale zase jsem měla štěstí.

V jakém smyslu?

Tentokrát mi kromě vyšetření krve a kostní dřeně udělali genetické testy. Lékařka mi řekla, že mám mutaci TP53, což znamenalo špatnou prognózu. Nakonec to byla dobrá zpráva. Ukázalo se, že mám šanci dostat ještě jeden nový lék. Byl vytvořen speciálně pro můj typ leukémie. Ani tentokrát moje lékařka neztrácela čas. Dověděla se o novém léku, který začali používat ve Varšavě a poslala moji dokumentaci do Ústavu hematologie. Doufala, že by mě mohli vybrat. Pozvali mě na sérii testů do Varšavy a pak jsem čekala na konečný verdikt. Po několika týdnech mi přišlo kladné rozhodnutí. Zase jsem měla štěstí a později mi řekli, že jsem byla předposlední nebo poslední pacient, kterého do programu této léčby vybrali.

Jak to s Vaší nemocí vypadá teď?

Tento nový lék mi dal naději. Uvědomuji si, že s touhle nemocí můžu žít. Žiji s ní už 10 let a doufám, že mám dalších 10 let života. Teď ji považuji za chronickou nemoc. Někteří lidé mají cukrovku, jiní astma a já mám chronickou leukémii. A chci lidem říct, že to neznamená konec světa. S touhle nemocí můžete žít jako já. Můj stav už mi přijde normální. Stal se součástí mého každodenního života a někdy na něj ani nemyslím."

PHCZ/IMB/0717/0001a